Recenze: Ve filmu Láska (Amour) moc lásky vidět není

pondělí 28. leden 2013 12:20

Skoro všichni kritici jsou převážně nadšeni francouzským filmem Amour a režisérem M. Haneke. Oscar klepe na dveře a tento film jistě dostane nějakou tu sošku. Je to opravdu takový umělecký zážitek, který šokuje a nabízí něco jiného a ponouká k zamyšlení? Film Láska byl jedním z filmů pana Hanekeho, na který jsem se sice dodívala, ale...

Film Láska (Amour, Liebe) je zahájen scénou, ve které požárníci prolomí dveře bytu a ač nikdo nic moc neříká, je jasné, co si asi myslí, jeden z nich si přidržuje nos a rychle se otevírají okna. V jednom z pokojů je nalezena mrtvá stará žena a okolo ní naaranžované, již zvadlé květiny.

Seznamujeme se s hlavními hrdiny filmu, kterými jsou staří manželé Georges a Anne (ztvárnili je vynikající herci Emmanuelle Riva a Jean-Louis Trintignant). Oba již překročili osm dekád života, ale stále žijí pohodlně sami v rozhlehlém bytě, plném umění, plném knih i cd s hudbou. Uměním žijí, zdá se. Anne se však mění z aktivní důchodkyni na postiženou během chvíle, postihne ji mrtvice, která ji zanechá částečně paralyzovanou. Anne to velmi špatně snáší, zatímco Georges to bere jakou součást jejich života. Prostě to tak je. Pomáhá jí, jak může a ani na okamžik by ho nenapadlo, aby ji dal kamsi do domova důchodců či jiného zařízení.

Jejich dcera (Isabelle Huppert) je nespokojená, vyzařující nervozní energii, jaksi neaktivní v životě rodičů, je věčně nepřítomna a občas se objeví a když vypadá, že má o rodiče starost, je jasné, že ji zajímá víc vlastní život, stěžuje si jen tak pro samotné stěžování si, ale řešit něco nemá vlastně zájem. I její vášní je hudba.  Georges ji však jasně říká, že její starosti mu nijak k užitku nejsou...

Zdravotní stav Anne se zhoršuje a Georges "musí jednat". Konec filmu je trošku otevřený, je na divákovi, aby si udělal nějakou představu, kam se Georges vydal.

Ať se vydal kamkoliv, byla to dlouhá cesta k onomu cíli. Tento výlet za starším francouzským párem trvá 127 minut a je to velmi dlouhých 127 minut. Jsou filmy, které se ubírají pomalým tempem, jsou filmy, které se vlečou. A jsou filmy, které se vlečou a z režiséra akce leze jako z chlupaté deky. Amour je případem posledním. Haneke se zaměřuje dlouze na předměty v bytě, na umění, trvá na jedné scéně zbytečně dlouho a děj nemá spád, když se něco dramatického stane, je to spíš antiklimatické a ne až tak šokující.

V některých filmech pomalé tempo nevadí, např. Barbara, Odplata, Dýchat, ale někde je zpomalení nevítaným společníkem. Horší než pomalé tempo je ale nedostatečné propracování postav. Divák nemá možnost seznámit se s Anne a jejím manželem, nedostává se mu vize lásky, Hanekeho pohled působí spíš sterilně, neodhaluje dost osoby účastněné, ano víme, že jsou fanousči umění, že Anne bývala učitelkou hudby, že hudba spojuje ji a manžela, i dceru, ale nevidíme vlastně vřelou lásku, spíš jen jakousi náklonnost a společné zájmy. Film by nás měl nejdřív  více seznámit s tímto párem v dobách dobrých, než přejde na ty doby špatné, nechat si nás vytvořit nějaký vztah s postavami,  ale to se neděje, a tak divák zírá dlouho na kohoutek tekoucí vody místo aby se mu dostalo sondy do duše Anne nebo Georgese. Zdají se víceméně bez emocí,  režiséra nezajímají jako lidi, ale jako součásti kulis jeho "uměleckého projevu." Škoda, že ve filmu není vidět víc lásky, že je film zaměřen ne na lidský faktor, ale na umělecký projev, forma vítězí nad obsahem. Haneke je tím ale znám, třeba film Utajený byl podobně sterilní a vlekoucí se.

 V USA tento film zcela nepochopitelně dostal PG 13, což znamená, že pro děti pod 13 je nevhodný. Takové označení většinou nesou filmy pro rodinku, pubertální výrostky, filmy o superhrdinech a podobné záležitosti, film není vhodný pro pubertální výrostky, řekla bych, že je pro dospělé.  Je to o stáří, nemoci, umírání, není to veselé téma.

A ač se jistě všichni snažili, film ve mě ale nezanechal hlubokou stopu, dojem, který trvá několik dní či dokonce měsíců. Jistě může nabídnout debatu o smrti, plánované, neplánované předčasné smrti či stáří. Ale je to vše takové povrchní...

Přesto bych vás neodrazovala od tohoto filmu, podívejte se na něj, protože herecké výkony naprosto zdravých "staříků" v hlavní roli jsou dokonalé.

Silvie Watson

Silvie Watson

Silvie Watson

Kniha přání a stížností, o tom co mne baví a nebaví, co se mi líbí a nelíbí. Pohled na Evropu či USA.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora